Když se ohlédnu zpět, zjistila jsem, že už jako malá holčička jsem měla tendence k tomu někoho zachraňovat. Mou nejčastější hrou byla hra na lékařku a jako pacienty jsem léčila všemožnými způsoby své plyšáky. Na základní škole byly mými nejoblíbenějšími předměty biologie a chemie, ale to mě nedovedlo k rozhodnutí, čím se chci v budoucnu stát. Proto jsem nakonec volila gymnázium, kde jsem se mohla teprve začít profilovat. Ke konci čtvrtého ročníku gymnázia jsem byla rozhodnutá stát se lékařkou. Vadilo mi, že se vše v nemocnicích a u lékařů řeší velmi rychle a hlavně pomocí léků. Chtěla jsem být průkopnicí za lepší péči. Do toho mě ale začala bavit výživa. Přečetla jsem tuny časopisů o zdravém životním stylu. Samozřejmě jsem tomu přikládala důležitost právě proto, že jsem sama měla s hmotností problémy. Ve svých nácti letech jsem nebyla zrovna „krasavice“, ale jednoho dne jsem se rozhodla, že už taková být nechci. Začala jsem chodit pravidelně na aquqaerbic, upravovat jídelníček a hmotnost mi začala klesat. Svým rozhodnutím jsem namotivovala i mamku a ségru, a v hubnutí jsem se zhlédla. Tím, že jsem se ale nemohla vyrovnat s rozvodem rodičů, jsem se v jídle a hubnutí zhlédla až natolik, že jsem začala hubnout velmi rychle a skoro to vypadalo, že mám až poruchu příjmu potravy. Lidé kolem mě mi moc svými pomluvami nepomohli a tak jsem přešla do druhého extrému, a to k přejídání. Moje hmotnost začala tehdy raketově růst a já se dostala z hmotnosti 48kg na skoro 90kg. Vyzkoušela jsem si oba extrémy a chtěla jsem najít tu správnou cestu. Říkala jsem si, že když to zvládnu já, budu moc své znalosti předávat dál a někoho inspiruju.

A to se stalo. Nakonec jsem nešla na medicínu, ale na obor nutriční terapie. S přibývajícími znalostmi, větším pohybem, uvolněním se, jsem opět začala ve zdravé míře hubnout. Ve škole jsme se učili ze začátku o nemocech trávicího traktu, nebo jaké diety má člověk zařadit do jídelníčku, jak rozumět potravinám a jejich přípravě. Při škole jsme chodili na povinné praxe. Když jsme s kamarádkou šli na povinnou praxi do nemocniční kuchyně, myslely jsme, že je to vtip. Dnes máme spoustu legračních historek, ale tehdy nám přišlo líto, že nejsme v kontaktu s pacientem, ale krájíme rajčata v kuchyni. Praxi jsme si v pozdějších ročnících mohli vybrat i sami. A tak jsem se dostala vlastní pílí do diabetologické ambulance MUDr. Aleny Váchové. S paní doktorkou jsme si rozuměly, velmi lidsky i pracovně jsme si sedly, až mi dokonce dala pracovní nabídku. Při magisterskému studiu jsme tak s paní doktorkou začaly budovat nutriční poradnu. Po dokončení magisterského studia vznikla poradna Obezitologie CB s.r.o. a naše první velké dítě. Z práce jsem byla nadšená, lidí přibývalo a mě to hnalo tím pádem stále vpřed. Vzniklo něco velkého, firma se neustále rozrůstala, s ní i kolektiv, a já najednou skončila na manažerské pozici, protože jsem si za firmu přebírala zodpovědnost a chtěla jsem, aby vše šlapalo. Obezitologie se rozrostla i o tělocvičnu a já se tak krom manažerky celého projektu, nutriční terapeutky, stala ještě trenérkou. Když jsem jela na instruktorský kurz balančního cvičení, byla jsem překvapená, protože se z něj nakonec vyklubal kurz jógy. A proč to píšu? Protože tady se započala má jedna velká změna…

Cvičení mě na kurzu tak zasáhlo, že jsem se vydala na lekce jógy v běžném denním životě. Jóga mě natolik pohltila, že jsem se jí začala věnovat čím dál tím více, protože na jógovém koberci a sama se sebou, jsem se cítila doma. Začala jsem tu konečně osobně růst a pochopila jsem, jak moc důležité je žít život, který člověk vážně chce. V rámci svého povolání jsem měla chuť taky růst, ještě víc lidem pomoc. Moje kamarádka mi vyprávěla o koučinku a jak moc jí jeden kurz pomohl. Jak o kurzu mluvila, cítila jsem, že to je ono, to potřebuju. Do kurzu jsem se přihlásila a započala jsem výcvik na třičtvrtě roku. Každý jsme zde koučovali a byli i koučováni. Při chvílích, kdy jsem byla koučovaná já, zjišťovala jsem čím dál víc, že jsem jakási bez života, něco mi chybí, ba dokonce jsem zjistila, že jsem ve své pracovní pozici vyhořelá. Jenže jsem svou práci nechtěla opouštět. Ta představa pro mě byla těžká. Měla jsem s paní doktorkou krásný vztah, moc jsem si vážila a vážím toho, co vše pro mě udělala. Měla jsem ráda náš kolektiv a klienty, a ta představa opustit něco, co jsme tak dlouho budovaly, byla zdrcující. 

Nicméně v době covidu jsem opravdu přišla na to, že takto to dál nepůjde. Jako kolektiv jsme se začali víc vzdalovat, já měla čím dál víc stresu s tím, jak se o firmu postarat, co vymyslet, aby šlapala, a do toho jsem ve svém osobním životě řešila svatbu, což bylo časově také velmi náročné. Situace se poskládaly a já věděla, že bude časem něco jinak. 

Ač jsem se na odchod připravovala psychicky jakkoliv, vše bylo nakonec jinak a já odešla velmi rychle a nečekaně. Neměla jsem připraveno nic, žádné řešení, žádný plán. Všechny mé výhledy byly do budoucna. Ale nevzdala jsem to…!

Šla jsem za svými sny. Pustila jsem se do nového projektu. Spojili jsme se s mým manželem a mou kamarádkou Domčou a začali jsme si o našich snech povídat a následně je i realizovat. Za necelého půl roku jsme dali dohromady koncept vědomého centra Puraka, kde budu mít svou vlastní nutriční poradnu, budu se věnovat koučinku, budu pořádat ženské kruhy a praktikovat a učit vás jógu. Vše, co mě baví, naplňuje, v čem vidím smysl, Vám budu moc předávat.  A to je ono. Pochopila jsem, že tenhle krok, krok odejít ze zaměstnání, jsem potřebovala. 

Proč? Pro růst sama sebe, své vlastní sebedůvěry.