Můj vlastní osobní rozvoj začal při pravidelném docházení na lekce jógy. Při lekcích jsem se cítila sama v sobě vždy velmi dobře, pokojně, bezpečně. Na druhou stranu mi začaly vylízat i různé bolístky a situace, které si žádaly o mé vlastní zpracování. Děje se nám to všem, že si každý něco neseme. Mohli jsme být v dětství šťastní nebo ne, slyšeli jsme na sebe někdy nějakou kritiku, nebo se nás určité situace v životě nějak dotkly, a my si to v naší hlavě a srdci nějak přebereme a táhneme si to jako „šutr“ za sebou. A na základě těchto zkušeností jsme ovlivněni a formuje se tím naše chování, náš přístup k životu, naše osobnost. 

Upřímně nejsem typ člověka, který chodí od odborníka k odborníkovi, vyzkoušel milion terapií a dalších technik, aby se dostal sám k sobě. Já si uměla vždy to, co mě uvnitř trápí dobře pojmenovat, ale často jsem se bála pojmenovat ty kroky, které mě vedly k nějaké změně. Ráda jsem se uzavřela do určité role dokonalosti ve svém životě a „ňahňala se“ ve své komfortní zóně. 

A jak to tak bývá, nic není v životě náhoda. Když jsem se skrze práci rozhodla, že chci lidem ještě víc pomáhat, víc lidem naslouchat a vést je lépe ke změně, udělala jsem tím krokem velkou pomoc hlavně sama sobě. Zúčastnila jsem se výcviku pro kouče v době trvání cca 3/4 roku. Už od prvního víkendu to byla pecka! Pracovali jsme všichni na sobě a zároveň jsem pochopila, že to bude probíhat celé tak, že dobrým koučem se mohu stát jedině tehdy, kdy si všechny metody v koučování vyzkouším primárně sama na sobě. A to se teprve začaly dít věci. Najednou jsem si pojmenovala z čeho mám v životě strach a přišla jsem na to, jak s ním pracovat. Pochopila jsem, že si v životě moc nevěřím a vytvořila jsem si kroky k tomu, abych si věřit začala. Uvědomila jsem si, že jsem v práci vyhořelá a potřebuji změnu. Cítila jsem, jak moc se v životě chci zavděčit ostatním a věděla jsem, že to tak už dál nejde a je potřeba myslet primárně na sebe! Postupnými kroky jsem se dostávala čím dál víc k podobě toho života, který jsem si přála. A upřímně to dělám stále. Často vedu sama se sebou rozhovory a ptám se sama sebe, co chci. Nebo požádám některého z mých kolegů, aby mě zkoučoval. Protože chci život žít, ne živořit.

V této hektické době, kdy stále něco nestíháme, máme na sobě tisíce starostí, cítíme se být neustále pod tlakem, často nevidíme, jaký organizační život vlastně vedeme. Sami sebe upokojíme tím, že se máme vlastně dobře, že ostatní lidi se mají hůř a není si na co stěžovat. Najít si čas na sebe nám přijde skoro jako sprosté slovo a máme tucet výmluv na to, proč si péči o sebe nedopřát – „Nemám na sebe čas, důležitá je má rodina.“, „Teď na změny není dobrá doba.“ nebo „Za tohle nedám peníze.“ A přijde vůbec vhodná doba? Budeme pro sebe někdy ti nejdůležitější? Budeme mít někdy dostatek financí? Komu tady vlastně lžeme?

Změny se v životě dějí, protože život se děje. Před ním oči nezavřeme. Můžeme mít ale 2 roviny, jak na život pohlížet. Buď je mi dobře v roli oběti a změnu přijmout nechci, v životě se neposunu a budu si jen stěžovat, jak mi život nakládá. Nebo je tu role tvůrce, kdy přebírám zodpovědnost za život do svých rukou, chci jít vpřed a vím, že díky postupným krokům se odstartovává má změna a já si určuji obraz toho, jak chci žít. 

Rozhodující je tedy naše chuť a odhodlání! Potřebujeme otevřenou mysl, chtít spolupracovat a být ke změně otevřený. Koučování je prostor pro TVŮJ osobní rozvoj. Budeš mít možnosti sdělit, co se u tebe v životě děje, co tě trápí, co chceš jinak.  A společně pak najdeme kroky k tomu, aby si žil svůj život přesně tak, jak sis vysnil/a a představoval/a. Věř mi, že každý tohle můžeme mít. Čím dřív to pochopíme, tím dřív to budeme mít. 

Dovolme si tvořit náš život dle vlastních představ, s láskou, bez strachu.